Léto s kovboji

Hodně z Vás se mě ptá:  "Jak ses měla v létě? To jsi zase trávila 14 dní z dovolené na táboře? To musíš mít asi hodně ráda, když to děláš každý rok! To si nedokážu představit." Slýchám i hromadu dalších otázek. Odpovědi na ně najdete v dalším článku o mém létě na divokém západě s těmi nejlepšími kovboji, kovbojkami, mexikánci a bandity, které jsem mohla mít.

"Jak ses měla v létě?"

Skvěle, jak jinak? Byla jsem na táboře 14 dní s človíčky a to je prostě moje nejlepší představa léta. Ne, že bych nerada jela k moři nebo do hor, ale tohle má své místo v mém letním plánu. 

To jsi zase trávila 14 dní z dovolené na táboře?

Ano, ale jen týden z dovolené, zbytek byl neplacené volno, chtěla jsem ušetřit tu dovolenou právě na to moře. Jsem takto zvyklá, prostě tábor je pro mě začátek "prázdnin", které už jako pracující nemám.

 To musíš mít asi hodně ráda, když to děláš každý rok! 

To teda rozhodně mám, vždyť to říkám pořád, že bez toho bych nemohla být! Čemu se divíte? Dělám to už ..... moc let. Je to prostě o prioritách.

To si nedokážu představit.

Tak si to jen nepředstavuj a pojeď taky a uvidíš jestli to bude to, po čem tvé srdce touží.

Divoký západ v roce 2018

S plným autem věcí a psem jsem odjela na celých 14 dní do lesa. Zpět na místa, která bezmezně miluji, trávit zde drahocenný čas s lidmi, které miluji a dělat si starosti s človíčky, které miluji skoro jako vlastní. Takže vlastně super dovolená. 

Nejočekávanějších 14 dní z roku se přiblížilo a veškeré přípravy byly završeny a já stála před bandou nastoupených človíčků a očekávali se ode mě nějaká moudra ohledně organizace apod. Byla jsem hrozně nervózní z tohoto okamžiku, ale ve finále ze mě nervozita opadla a já jsem spustila přehršel informací na ty nebohé člověčí duše, které si během "mé" půlhodinky museli zapamatovat: kam se chodí na záchod, kde se vyhazují odpadky, co mají dělat, když budou mít klíště, co mají dělat, když v noci uslyší pípání ze třetího stanu, apod. Nebylo toho málo.

Stáli jsme na nástupu oblečení jako kovbojové, kovbojky a dle našich humorníčků dokonce i jako amišské dívky (opravdu jsem chtěla vypadat jako Dr. Quinnová, co už...). Všichni měli ruce nachystány na koltech a čekali co se stane. Přišel však jeden starý pán, který nám ukázal svůj ranč za cílem zvelebit ho. 

Po cestě po jeho pozemcích byl však zastřelen bandou Big Bosse (největšího bandity na divokém západě) a zůstal po něm jen syn a velké pozemky. Pozemky nám syn rozdělil na čtvrtiny a poprosil nás ať alespoň na jedné části vznikne to největší a nejlepší hlavní město, které kdy Colorado mělo. Sám se pak vypadal po stopách banditů, kteří nám celých 14 dní znepříjemňovali život.

Nenechali jsme se odradit a stavěli jsme budovy, spaly v lesích, aby na nás banda nemohla, bojovali s nimi a opět jsme stavěli a učili se házet s lasem. Tohle všechno jsme stihli a ještě mnohem víc. Chytili jsme Big Bosse, postavili jedno hlavní město a v rámci spravedlivého soudu tohoto pána odsoudili.

Kostýmy jsou vše

Nikdy bych nevěřila, jaký kostým může mít vliv na chod tábora, ale opravdu neopomenutelný. Každá chvíle strávená v kostýmu človíčkům dodávala větší pocit divokého západu a autentičnosti dané situace. Někteří své kovbojské klobouky nesundali ani ve volné chvíli a někteří se do rolí tak vžili, že klobouky nesundali dodnes a ještě si k nim přikoupili nepromokavé pláště ke koňům. Kostkované košile a rifle vládli celému táboru a z některých bylo těžké tento outfit sundat i ve chvíli, kdy se měli jít osprchovat.

Celý dojem nám podtrhovali i místní dekorace, cedule s nápisy, kaktusy, rozcestníky apod. Tohle bylo první zdobení tábora v historii před příjezdem, kdy jsme se pokoušeli docílit divokého západu. 

Jen ty koně nám chyběli. Místo nich jsme však u kůlu měli přivázaná auta, jako oře moderní doby.  

Jsem pyšná

Díky všem kostýmům, situacím a divokozápadovému duchu jsem na všechny nesmírně pyšná, myslím, že po letech můžu říct, že jsme na programu odvedli skvělou práci a doufám, že si človíčci opět budou tento tábor pamatovat dlouho (nejen díky jizvám na těle ze všeho toho zápasení), ale díky tomu, jak jsme postavili hlavní město a odsoudili hrozného banditu.

Ta nejprostší a nejcennější věc, kterou mám v omezené míře je čas. Čas máme každý, ale je jenom na nás jak svůj čas využijeme a komu vzácnou část našeho času věnujeme. Já svůj čas chci a budu trávit na táboře, dokud to jen bude možné. Nic cennějšího už nemám, ale kdybych měla, tak to určitě sním, vypiji, strávím nebo zažiji na táboře.  Pája XII/2018

PS. Tak už se nedivte, kde jsem celých 14 dní v červenci!

Jak hodnotíte vaše léto s odstupem vy? Byli jste také na táboře? Už víte, co budete dělat příští léto? Chcete poradit s tématem tábora nebo hrami? Veškeré připomínky, komentáře, postřehy a nápady piště do komentářů pod článkem, na facebookovou stránku nebo na e-mail.