Taborlove

Dne 20.9. 2017 byl termín naší po-táborové, potažmo 1. před-táborové schůzky s vedoucími a instruktory. Tato porada byla usnášeníschopná, protože jsem to řekla. Nad večeří a pohárkem dobrého pití jsme se radili, vzpomínali, přemítali a domlouvali. Jak to s námi tedy bude? Pojedeme příště zase? Kdo bude hlavní vedoucí? Kolik nás bude? Otázky svištěly vzduchem ze všech stran.

Nervozita stoupá, počet zájemců taktéž! Dnes přijde na řadu první výlet ve školním roce 2017/2018. Tento výlet se uskutečnil teprve včera (čti 23. 9. 2017). Jsem ráda, že právě já můžu nabídnout tu nejčerstvější zprávu o tom, jak výlet probíhal, kde jsme byli, co vše se nám za celý den událo a jak moc se nám na výletě líbilo! Pohodlně se usaďte, udělejte si hrnek dobrého čaje, mé vyprávění začíná právě teď.

Někteří vědí, další tuší, takže řeč bude o mém psovi (hrozně neosobní slovo řekla bych). Chci jen popsat to, jak se vlastně stane, že se takový pes dostane na tábor a co to vše obnáší. Je mi jasné, že lidi mají sklony přehánět, nebo nevidět chyby svých psů, ale já s klidným srdcem můžu říct, že kdybych  neznala svého Barnyho, nepustila bych ho mezi 32 človíčků jen tak. Sice bude řeč o psovi, ale občas se nelekejte, má tak trošku kočičí povahu a je hrozně nešikovný. Pevně doufám, že si to nepřečte, protože by se určitě, jak ho znám, urazil.

Jeden nikdy nestačí? Omyl, někdy je jeden víc než dost! Řeč bude o jednodenních výletech, které absolvuji, pořádám, chystám, vymýšlím a užívám si s človíčky. Nejen, že jezdím na tábory, ale já s človíčky a vedoucími človíčky vídám celý rok. Nemáme pravidelné týdenní schůzky, ale přibližně jedenkrát za měsíc si zajedeme na výlet či vycházku, buď na jeden, nebo více dní. Krása těchto jednodenních akcích spočívá v tom, že jsou krátké, efektivní a většinou hodně nabité.

"Nezáleží na tom, jak se vaří, ale s jakou láskou se to dává dohromady."(Jaroslav Hašek) Bez jídla není program a bez programu by nebylo potřeba jídlo (Pája 2017) . Jde o propojení dvou skvělých světů, které si na táboře užíváme plnými doušky. Jíst chceme a musíme všichni bez rozdílu. Jak se na takovém táboře vaří? Kolik to stojí práce, úsilí, času ba dokonce i peněz? Možná máte hromady otázek, nejen na recepty, ale také na technickou proveditelnost určitých gastronomických táborových specialit, nebojte, všechno se dozvíte hezky postupně.

Krupicová kaše, čti baby guláš, je jedno z nejoblíbenějších dětských jídel. Bohužel tohle nikdy nepochopím, ve věku človíčka, jsem ji nejedla vůbec a nyní ji sním, ale nadšená a najedená z toho rozhodně nejsem. Dokonce si pamatuji, jak mi jednou maminka vyhrožovala, že pokud tu krupici nesním, tak zavolá do pekla tím  červeným vytáčecím telefonem , co nám stál na poličce. Po letech se mi pak přiznala, že jsme v té době neměli zavedenou pevnou linku. Krupicová kaše je poměrně prosté a jednoduché jídlo na přípravu, ale jen ve chvíli, pokud si ji vaříte doma.

Komu se v minulém článku zalíbila moje smaltovaná lžička, tak si ji může doma vyrobit sám. Všechno je jednou poprvé a já poprvé tvořím (snad jednoduchý) návod, jak na tento super vynález. Musím se vám však k něčemu přiznat, těchto lžiček jsem měla několik, ale tento speciální článek si vyžádal nový pokus, který dopadl (dle mého) nad očekávání dobře.