Jedeme na podzimní prázdniny

Cože, už? Hrozně ten čas utekl nejen od tábora, ale i od posledního výletu. Čas nezastavíme a máme tu podzimní prázdniny, které tradičně strávíme na Kratizně (stará hájenka uprostřed lesa) nedaleko Hodic. Dopékáme buchty na cestu, balíme poslední zapomenuté věci, svačinky a jdeme na sraz za ostatními. Nervozita stoupá, přípravy vrcholí a já jsem jako vždy nervózní, aby vše klaplo.

Touto dobou už jsme již někde na cestě v autobuse nebo vlaku, ale já chci, alespoň trošku ukázat, co nás vše čeká a nemine. Jelikož letos se přesouváme žlutým autobusem do Telče, mám možnost využít notebooku, který s sebou dnes mám (proč, to si nechám na závěr) a budu psát do poslední chvilky. 

Co tomu shonu předcházelo?

Každý výlet má svoji přípravu, ať kratší nebo delší, vždy se však nahání ke konci čím dál více úkolů. Tentokrát tomu nebylo jinak, i když upřímně mnohem klidnější než kdy dříve. Příprava byla ke svému konci mírně hektická, jen pro mě, protože se mi mísila příprava s malováním pokoje, lakováním nábytku a totálním nepořádkem všude. Přesně uprostřed tohoto nepořádku jsem tvořila rekvizity na podzimky spolu s programem. 

Nebojte nikdy na to nejsem sama! Mám kolem sebe poměrně dost fungujících vedoucích a instruktorů. Téma bylo jasné už dlouho dopředu. Sice recyklujeme jedno starší téma, ale to vůbec nevadí. Je krásně podzimkové, srandovní a snad si ho užijeme všichni. Jedeme do městečka Holubinky, kde jsou všichni hrozně vášniví houbaři a budeme s místními závodit ve sbírání jejich neobyčejných hub. 

Nápady na hry se mi hrnuli ze všech stran a mým úkolem bylo jen zkrotit tyto fantazie a dát jim finální podobu. Doufám, že se ukáže, že jsem měla šťastnou ruku při výběru a človíčkům se nápady budou líbit. 

Co je potřeba vždy nachystat před mým odjezdem (nejsem na vše sama!):

• První jsou vždy propozice a přihlášky, které začneme před akcí shromažďovat - vše elektronicky.
• Zamluvit ubytování a domluvit se na podmínkách, předání klíčů, úklid, příjezd apod.
• Při známém počtu človíčků a vedoucích se musí objednat skupinové jízdenky, jelikož u Českých drah již není možné zakoupit skupinovou jízdenku na vlak nad 6 osob v den odjezdu.
• Vymyslet jídelníček a sestavit seznam věcí k nákupu, nakoupit.
• Nachystat materiál na hry a přežití akce (od lékárny, přes papír na malování až po papír toaletní...).
• Program a další věci kolem (je toho vážně moc, ale já to shrnula do jednoho bodu)
• Zajistit auto, které bude tyto věci schopné převést na místo určení.
• Napéct buchty!

Den před odjezdem

Je vždy poměrně náročný, ale já jsem se letos nedala. Mým malým autíčkem (Střepíkem) naloženým až po strop jsem zvládla nakoupit a dovést část věcí Lukinovi. Lukča má velikej koráb do kterého bych naložila celé svoje autíčko i s letníma pneumatikami. Odlehčila jsem svého Střepíka a vydala se domů péct. Tentokrát jsem nevěděla do poslední chvíle co upeču. Zvládla jsem jablečnou buchtu se skořicí, ořechy a čokoládou (jsou tam i rozinky, ale to nesmím říkat, jelikož ne všichni je mají rádi)- Aby to ho nebylo málo, tak jsem si cvičně švihla ještě jednu várku buchet kynutých. Ty se však. myslím, čtvrteční snídaně nedožijí. Myslím že plech jablíčkové buchty bude muset stačit! Nachystala jsem si svačinku a oběd do školy a málem jsem padla únavou. Ještě jsem však neměla zabaleno! Balení mám naštěstí díky letošnímu opakovanému balení se na výlet docela v malíku, tak za půl hodinky nebylo co řešit. Ještě jsem zabalila Barnyho, který už se nemůže dočkat, až pojede na výlet s dětmi. Do postele jsem se dostala sice pozdě, ale přece! Začala jsem se už opravdu těšit.

Nervozita opadá 

Před cestovní nervozita začne opad v den odjezdu, většinou už není nad čím se stresovat, co jsem nestihla do dnešního dne, už nestihnu. Nervozita kompletně opadne při převzetí všech dětí  a zkontrolování, že nikdo nechybí a všichni se těší na výlet. 

Můj dnešní den je i tak trochu nostalgicky tradiční, opět vyrážím na podzimky ze školy. Ano, čtete správně, ještě k té práci zase trochu studuji. Takže jsem vlastně tradičně nahodila ráno v osm hodin batoh na záda a jako poustevník jsem se s ním vydala na cestu do školy, kde jsem asi opět za exota v pohorkách, staré bundě a naštěstí jen s malým, ale sakra těžkým batůžkem. Velký 75-litrový batoh se mi ve finále poveze autem, abych měla dostatek sil, energie a prostoru manipulovat s batohy dětí do autobusu, z autobusu, do vlaku a z vlaku.
Na vysokých školách sice nezvoní, ale čistě metaforicky zvoní a já vyrážím směr autobusové nádraží u Grandu, držte mi palce ať se sejdeme všichni.

Sedím v autobuse žlutý, který je žlutý a pomalu se rozjíždíme. Krásně zapadá slunce a já jem zaparkovala na místo u okýnka. Děti se začínají zajímat o svítící displeje a autobus se pomalu ztišil. Jen drobný hlásek ze zadních řad: "Kačiiiiiiii!". První problém je na světě. Človíček se po nastartování autobusu poblinkal. Situace jsou vždy nevyzpytatelné, ale vše Kačka zdárně vyřešila a jedeme dál!
Natěšené obličeje na podzimní řádění zatím človíčky nepřešly. My mizíme uhánějícím autobusem do krásného západu slunce, snad už bez dalších nehod a peripetií, pomalu k cíli.