Jak jsem jednou na táboře vařila vejce

Když jsem byla malý sopel (přesněji řečeno asi osmiletý sopel), jezdila jsem na tábory do tee-pee, kde jsme měli trošku indiánské podmínky a hodně drsné hry. Tam mě skutečně les vychoval a koupání v potoce pro mě začalo být odměnou. U zážitků z minulosti platí rčení: "Nezáleží, jestli je zážitek pozitivní nebo negativní, hlavně že je intenzivní!" Takové zážitky pak utkví v paměti na dlouhá léta. Nejde vždy jen o samotný zážitek, ale pocit z něj. Právě díky  své vynikající paměti nevím, který takový super zážitek vybrat. Z tohoto tábora mám opravdu velké množství opravdu intenzivních zážitků, ale začneme takovým docela obyčejným.

Když jste vedoucí tábora, tak vám nedělá problém vymyslet hru úplně na cokoliv a napasovat ji do děje tábora. Dokázat vytvořit celo-dopolední program z činnosti, jakou je vaření vajec na tvrdo, to je pořádný mistrovský kousek tzv. "majstrštyk". 

Jak to vlastně všechno začalo?

Byl hezký slunečný den, sluníčko svítilo do všech tee-pee v táboře. Po snídani jsme se shromáždili na ranním nástupu a vyslechli si, co se bude dopoledne dít. Nad táborem se vznášelo hejno nebezpečných orlů, kteří hnízdili nedaleko tábora. Nás však sužoval hlad a strach z jejich velkých zobáků a drápů. Byli velcí přes 3 metry a rozpětí křídel mělo snad 7 metrů (ne-li víc). Úkol zněl jasně, jakmile se převlečete z oblečení, které máte na nástupy, vydáte se do lesa vybrat jejich hnízda, nalezená vejce uvařte a doneste ke kontrole, jestli byl malý orel uvnitř zabit.

Pohybovali jsme se v pohádkovém světě J. R. R. Tolkiena a opravdu jsem měla bujnou fantazii (vždyť mi bylo 8). Podle pokynů jsem se vydala do lesa pro vejce. Při útěkem před velkým orlem (vedoucím v kostýmu) jsem ho však upustila a rozbila. Nebrečela jsem, slzu jsem zamáčkla a utíkala pryč před tou obří bestií. V táboře mi vedoucí v kuchyni řekli, že musím počkat, až budou mít ty zrůdy další snůšku vajec, protože nyní už jsou hnízda prázdná. Přeloženo do dospeláčtiny: "Pojedeme nakoupit nové do obchodu, protože nejsi jediná, kdo si vajíčko rozbil."

Jakmile přijel náš hospodář na kole a dovezl vejce nová, dostala jsem ho do ruky se slovy: "Právě jsem vybral nové hnízdiště orlů, nevracej se do lesa, ale vezmi si ešus, sirky, dojdi si ke studánce pro vodu a jdi vejce do pískovny uvařit!"

Vařím, vaříš, neuvaříme!

Začalo dobrodružství číslo dvě. Ešus mám, sirky jsem vytáhla z KPZ (krabička poslední záchrany), nabrala vodu a vyrazila směr pískovna, asi 400 m vzdálené místo, kde se dříve těžil písek (ale jen v malé míře). Nehrozilo tam nebezpečí vznícení lesa od našich malých ohníčků, které jsme se pokoušeli rozdělat pod našimi vejci. Uložila jsem si vejce v pískovně a vylezla na kopeček do lesa, kde bylo vše potřebné k rozdělání ohně: klacíky, šáší (šouší, chrastí, drobnné smrkové větvičky, každý tomu nadává jinak). Nasbírala jsem vše potřebné, naskládala kameny v pískovně do kruhu, aby se oheň nerozšířil a pokusila se naskládat dřevo na ohniště.

Na to, že mi bylo 8 let, jsem byla poměrně chytrá, protože jsem věděla, že se má obskládat ohniště kameny, ale už ne natolik chytrá, abych věděla, že oheň hoří směrem nahoru. To je poměrně zásadní uvědomění pro správné naskládání klacíků a způsobu jejich zapalování. Také jsem neměla naprosto žádnou zásobu dřeva na přikládání.

V praxi to vypadalo asi takto: rozdělala jsem drobný ohýnek, na který jsem neměla za chvilku čím přiložit, protože jsem vždy utíkala jen pro dva klacíky (opravdu málo na to abych vejce uvařila) a oheň vyhasl. Tento scénář se opakoval tak dlouho, až mi došla krabička sirek. V tu chvíli jsme se vydala do tábora, krabička sirek měla totiž hodnotu dvou suchých smrčků, které jsem musela donést z lesa do kuchyně, jako proviant na topení. Úkol jsme splnila a s novou krabičkou sirek a poznatkem od vedoucích: "Musíš mít mnoho šáší a velkou zásobu dřeva, jinak to nikdy neuvaříš!" jsem se vydala zpět do pískovny. Po cestě jsem sbírala klacíky a vše potřebné. Asi v půlce druhé krabičky od sirek se mi zadařilo a vejce se dokonce začalo ve vodě vařit. Teď už jen deset minut udržet oheň. Udržovala jsem plamínek, občas do něj foukla, přiložila další klacík a spěla ke zdárnému cíli. Jakmile jsem si myslela, že se vejce vaří už dost dlouho, sundala jsem ešus z plamene a nechala ho trochu vystydnout, abych ho mohla donést do tábora na kontrolu. Celá umouněná a zasmrádlá od ohně jsem vejce přinesla sice mezi posledníma, ale s hlavou vztyčenou, že se mi to ve finále povedlo.

Z kuchyně zaznělo volání: "Oběěěěěěěd!". Sbalila jsem své ešusy a vejce a šla se naobědvat. Vedoucí těsně před obědem provedl kontrolu tvrdosti vajec a jejich uvaření. Následně jsme vejce dostali po polévce zpět spolu se špenátem a bramborami. Ti kdo vejce nedovařili, měli smůlu, jedli jen špenát s bramborem. Já jsem však vydržela, a měla jsem oběd i s vejcem. 

Obřadně jsem jej snědla až na závěr oběda a myslím, že jsem nikdy lépe uvařené vejce nejedla, protože jenom orlí vejce z Brťoví, mělo nezapomenutelnou chuť. 

Od té doby každý kdo mě zná, tak ví, že rozdělávám oheň zásadně na 1-2 sirky a málo kdy mi jak v kamnech nebo na ohništi vyhasne. Byla jsem poučena pár základním poučkám, při rozdělávání ohně, kterých se držím a v 99 % uspěji.

Základní ohnivá moudra:

• obskládej si ohniště kameny
• měj u sebe dostatek vody na uhašení
• vždy měj nachystán dostatek šáší na ohništi (vynechej však modřínové - špatně hoří)
• vždy dávej dolů šáší a na něj tlustší klacíky
• vždy měj nachystánu hromadu dříví na přikládání, když už dříví moc není, běž rychle pro další
• zapaluj oheň co nejvíce od spodu

Kdybychom tohle všechno věděli ještě před hrou, nemuseli bychom hrát celé dopoledne, s přípravou by nám stačila slabá půlhodinka. Chybami se člověk učí a já na tento den asi nikdy nezapomenu.

Jaké jsou vaše první zkušenosti s rozděláváním ohně? Co byste doporučili začátečníkům vy? Podělte se se svými zkušenostmi buď prostřednictvím komentáře pod článkem, napište e-mail, nebo mne kontaktujte na facebookových stránkách.