Já a Barny na táboře
Přes všechny administrativní a organizační problémy se mi, jak z mých článků už víte, povedlo propašovat na tábor svého psa Barnyho. Kdo by přeci jen tápal, tak pod tímto odkazem si můžete přečíst předchůdce tohoto článku. S Barnym jsme odjeli na tábor, co teď? Jak to probíhalo, co se pro nás dva změnilo, co se změnilo v chodu tábora a vůbec další problémy a řešení, které mohou nastat, když si sebou na tábor vezmete svého chlupáče.
Jelikož jsem hrozná poctivka, chci vše zvládnout a chci být na všechny situace připravena. Jelikož se účast Barnyho povedla administrativně vyřešit poměrně hladce, teď už spíše zůstávaly problémy provozní. Příjezd autobusem na tábor jsme řešit nemuseli, jelikož jsem hrdým vlastníkem starého, modrého ďábla na čtyřech kolech, tudíž jsme si s Barnym na tábor přijeli po svých čtyřech kolech. Odpadlo nám tak domlouvání s panem řidičem, jestli mi psíka vezme nebo ne. Divili byste se, jaký je to někdy problém.
Jelikož je Barny trošku strašpytel a mamánek, tak se při prvních obchůzkách po táboře držel blízko mě. Po chvíli pak pochopil, že tam žádné bubáky nenajde a už capal kolem dokola nebojácně sám. Jakmile dorazili človíčci, zůstal chvilku v táboře sám a já vozila kufry a zavazadla z dojezdové zóny autobusu. Po příchodu všech človíčků byl celý bez sebe, miluje je, tudíž se s každým šel pozdravit.
1. Nedají si říct a Barnyho budou dlachnit i přes zákazy a prosby ať dávají pozor a dělají, co mají.
2. Dají si říct a s Barnym si hrají jen ve volných chvílích.
3. Barny je nezajímá, nehrají si s ním nikdy.
Bohužel človíčci, kteří by měli na nástupu dávat co největší pozor, patřili právě do skupiny č. 1. S ubíhajícím časem na táboře jsem však pochopila, že každé věci se přejí a ve finále Barny přestal vzbuzovat veškeré vášně a jen občas mu někdo hodil šišku.
Co se nás dvou s Barnym týče, musela jsem myslet na jeho krmení, hned po probuzení jsem vstala a sypala do misky cestovní granule, nebo nějaké dobroty. Jakmile jsem uspala človíčky, tak jsem sypala dávku večerní. Rozmýšlela jsem i podle toho, jakou bude mít Barny aktivitu, jelikož by po jídle měl být nějakou dobu v klidu. Plus jsem chodila po táboře a kontrolovala občerstvovací stanice (misky s vodou) jestli někde není prázdno. Človíčci časem pochytili, co dělám, tak mi občas řekli: "V misce u kuchyně už není voda." Mně to pomohlo, človíčky to nestálo žádnou námahu. Také jsem naučila človíčky hlásit, když uvidí někde chlupáče dělat bobek uprostřed tábora a já to zrovna neuvidím. Všechny bobky byly sesbírány do minuty od vykonání. Navíc Barny velmi rychle pochopil, že v lese má na takové konání více klidu, takže tam s uklízením problém žádný nebyl. Jediné, co jsem musela dělat častěji, byla kontrola klíštáků v kožichu. Protože Barny byl jejich poměrně dobrým sběračem i přes veškerou antiparazitickou péči.
Mělo to více důvodů:
- Barny spí v posteli, jen když je prázdná.
- Kačka nechtěla mít chlupy všude (myslím, že to se nepovedlo).
- Postel byla malá a fakt bychom se nevyspali.
- Pod postelí bylo mraky místa, kde se mohl Barny svobodně přemisťovat.
Ráno se za námi došel pomazlit a byl vypuštěn na svět, přes den se zdržoval ve stínu pod kuchyní a sem tam nosil šišky, co mu človíčci házeli. Každý večer však na poradě vedoucích padl pod stolem jako mrtvolka a pak musel být násilím vzbuzen, aby se přemístil do stanu. Když jsem viděla, že je Barny až moc unavený, ale sám nedokáže letící šišce odolat a pořád se snažil z posledních sil fungovat, dostal delší vodítko a byl přivázaný buď u kuchyně, nebo u stanu, aby si nuceně odpočinul, což zabralo.
Barny se stejně ode mě moc nevzdaloval a vždy si hlídal vzdálenost mezi námi a víceméně jsem ho měla stále na očích. Občas jen zaběhl za človíčky nebo na kraj lesa vykonat nějakou tu potřebu. Není to lovec, takže všudypřítomné srny, kanci a další lesní zvěř v okolí ho nechávala chladným. Na hry chodil s námi do lesa, ale jen na vodítku, protože si tam moc chtěl hrát a běhat s človíčky a akorát by překážel a ještě by si ublížil.
Když to zabolí
Říká se, že neštěstí chodí po lidech, ne po horách. Já říkám, že i po psech. Sice nevím jak, ale chlupáče jsem jednou potkala odpoledne s napuchlým očkem, myslela jsem si jen, že je ospalý a ještě se neprobral, ale po chvilce jsem pochopila, že ho asi očko bolí. Jako správně vystresovaná matka jsem svého Barnyho a Kačku naložila do auta a jela na nejbližší veterinární ordinaci. Nejblíže byla jen Třebíč. Kačku jsem vzala jen proto, aby uklidnila vystresovanou matku a byla schopná mě uličkami Třebíče navigovat bez ztráty kytičky a bodů. Ordinaci jsme našli a paní veterinářka už o nás věděla. Po chvíli čekání v krásné čekárně mi bylo jasné, že to bude drahý (jako ostatně všechno s předponou psí-, veterinární-, zvířecí - a pet-), co bych však pro mého válečného hrdinu neudělala. Barny měl ve finále poškrábanou rohovku. Nejspíš se mu to stalo, když se někde prodíral křovím, nebo jen pobíhal po lesíku. Dostal dvoje lidské kapky na kapání, pochvalu, jak moc hezky držel, já účet na 400 Kč (což je v psím měřítku docela v pohodě cena) a Kačka šok, co mu vlastně všechno paní doktorka s okem dělala. Lazara jsem dovezla do tábora a človíčkům nařídila zákaz všímání si ho, aby nedošlo k úhoně i očko druhé. Človíčci viděli, že je "nemocný", tak poslechli o to spíš. Za jeho zranění človíčci nemohli, ale chtěla jsem předejít dalším bolístkám.
Po pár sériích kapání byl Barny druhý den ráno opět pes dvouoký, takže žádné vážné zranění to nebylo. Kapky jsme kapali cca ještě týden a pak následovala ještě kontrola u paní veterinářky doma, ta nám předepsala ještě kapičky na další týden.
Očička má v pořádku a já jsem nejšťastnější na světě, že to přežil a hlavně si tábor nesmírně užil. Už nyní se človíčci ptají, jestli zase bude na akcích s námi. Některé pak automaticky počítají, že když jedu já, tak on taky. Mají chlupatou pravdu! Bez něj už ani ránu, nyní už vymýšlíme, jak spolu zvládneme podzimní prázdniny.
Komentáře
Okomentovat