Koníček jako každý jiný
Jak jsem se sem dostala?
Moje tábornictví se datuje do léta páně 1999, kdy mě maminka v sedmi letech poslala na můj úplně první tábor. Spíš to byl velko-tábor, kde bylo 150 dětí, chatky a budovy. Nyní tuto skutečnost táborem nenazývám, ale první samostatná zkušenost 3 týdny bez maminky a tatínka. O rok později jsem již sama začala navštěvovat turistický oddíl, se kterým jsem jela následně i na tábor.
Od této chvíle jsem se stala členem nového oddílu, kde jsem vydržela doposud. Poznala jsem nové lidi a přátele, se kterými se vídáme neustále. V tomto oddíle jsem prošla érou dítěte, následně instruktora a po splnění dalších zkoušek i vedoucího, zdravotníka a hlavního vedoucího.
Popis k fotce: rok neznámý (myslím, že 2001) a to hnědovlasý bez zubů je moje kámojda Verča! V roce 2000 jsme spolu začali jezdit na tábory až do našich patnácti let. Změnili jsme své tábornické působiště, ale i tak jsme se opět potkali ve stanu. Jinak já si sedím vesele na kládě, to máte jak ve fotbale, nejtlustší je brankář, na táboře pro změnu děláte těžítko na kládu...
Koníček jako každý jiný
Jako dítě jsem neměla jiné koníčky, nesportovala jsem a vůbec jsem nebyla (a stále nejsem) hudebně nadaná (občas toho lituji, protože nemůžu u táboráku drnkat do strun kytary), ale já jsem měla svoje tábory a tam jsem dělala věci, o kterých se mi nikdy ani ve snu nezdálo. Rozdělávala jsem ohně, ztrácela svoje věci (hlavně lžičky), byla špinavá od hlavy k patě, ale především jsem byla šťastná a spokojená. Mým hlavním koníčkem se stal oddíl a táboření.
S rostoucím věkem jsem pochopila, že tohle je mé místo, sem patřím, mezi ty umouněné blázny ve spacácích, kteří se 14 dní snaží dělat dětem radost a hezčí prázdniny. Zakotvila jsem svůj koráb nebo zadek, ale říkejte si tomu, jak chcete, v našem pomyslném oddílovém přístavu, kde jsem šťastná a spokojená. Z mého pohledu je zřejmé, že dělat oddílovou vedoucí na táboře je můj opravdicky největší koníček a záliba.
Děti pro radost a radost pro děti
Vždy jsem byla vděčné dítě a byla jsem hrozně šťastná, co pro nás vedoucí dělají a vymýšlí. Hrozně mě zajímalo zákulisí veškerých příprav. Po pár letech se ze mě stala instruktorka, která stále neměla 100% ponětí, o co tady vlastně jde, ale bavilo mě to. Nyní jsem v pozici vedoucí, už mám ponětí, o co tady vlastně jde (někdy bych se radši zase vrátila v čase a opět nevěděla, o co tady jde). Sama teď splácím dluh společnosti, který jsem si jako dítě u vedoucích vytvořila. Oni se starali o nás a já cítím osobní povinnost postarat se o ně. Takto idylicky by to mohlo fungovat z generace na generaci.
Jsme však ve skrytu duše všichni trochu sobci a neděláme vše jen tak pro ostatní človíčky, ale také pro sebe. Pro nás jsou odměnou ty šťastní človíčci, smích a zážitky, nebo jen večerní pokec na poradě s ostatními velkými človíčky, o vlastních životech.
Náš oddíl patří pod Asociaci turistických oddílů mládeže (ATOM), veškerou "práci" vedoucích na dětských táborech děláme zadarmo (a s láskou). Nemáme žádný honorář, žold ani příspěvek, jdeme do toho opravdu z čirého zájmu a taky trochu bláznovství. Všichni vedoucí, instruktoři a další velcí človíčci na táboře mají jedno společné a to lásku k dětem a tábornictví. Nejsme to jen my ale další stovky, tisíce vedoucích v naší republice, kteří tuto činnost dělají se stejným odhodláním a entusiasmem jako my. Prostě a jednoduše jsme skvělí, boží, cool a hlavně nás to baví.
Od kolika let jezdíte na tábor vy a začlenili jste se po letech také do chodu nějakého tábora? Neváhejte se na mě obrátit pomocí e-mailu, facebooku nebo napište komentář pod tento článek. Velmi ráda zodpovím vaše dotazy, náměty a připomínky.
Ahoj, jako malí človíček jsem jezdil na indiánské tábory, byli super a přes nejlepšího kamaráda jsem se pak jednou naskytla příležitost zůčastnit se podzimek jako vedoucí. Hádej kdo mi tehdy dělal instruktorku?
OdpovědětVymazatAno, byla jsem to já! :) V krásné vesnici "Holubinky" a za zpěvu Vánoce, Vánoce přicházejí jsme přesazovali jednu holubinku za druhou.
Vymazat